Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Kapitola


1.     Kapitola

 

 

Ve velké síni zavládl zmatek. Studenti, bez ohledu na kolej nebo na věk se pokoušeli dostat se co nejdál od epicentra dění. Všude se ozýval šum, jak se každý snažil všem okolo sdělit co se zrovna děje a co si o tom všem myslí. A někdy i výkřik hrůzy nebo bolesti, když někdo někomu dupnul na nohu nebo ho dav pomalu ale jistě dusil.

Uprostřed toho všeho stál Harry Potter. Byl naprosto klidný jako lovec číhající na svou kořist, tělo napnuté jako šelma připravená skočit po své oběti. V očích se mu zračil vztek a touha po smrti viníků. Kolem jeho těla se začala šířit zlatá záře. Vypadalo to jako by vycházela přímo z těla vyvoleného, dokonce i jeho zelené oči začínali dostávat zlatý nádech. Moc kterou v tu chvíli vyzařoval, byla nezměrná. Doslova se prohnala velkou síní a bezezbytku naplnila každý její kout. Harryho magie byla cítit naprosto všude, sálal z ní vztek a smrt. Samotný kouzelník, jemuž tahle magie náležela, vůbec neslevil ze svého soustředění.

Po několika okamžicích kdy stál naprosto klidně, oči zaměřené na svou kořist, se Harry pohnul.

 

XXX

 

Léto.  Prázdniny. Pro některé slovo, které mělo význam možná kdysi v minulosti na rozdíl od současnosti, kdy stejně jako v kterýkoli jiný den, v zimě, na podzim nebo na jaře, musí chodit do práce. Jediné co se jich týká, jsou vysoké teploty. A vzhledem k tomu, že nad Velkou Británií se v posledních několika týdnech drží extrémní teploty, což není pro tento kout Země zrovna typické, týká se jich to víc než by chtěli.

Toho naopak radostně využívají ti, kterých se už zmiňovaná slova týkají. Všichni studenti po celé zemi tráví svoje volné prázdninové dny užíváním si na plážích sluníčka, letními brigádami, letními láskami, cestováním. Prostě vším co během školního roku nestihli nebo na to neměli čas.

Všichni si prázdniny užívali svým vlastním osobitým způsobem. Ovšem na předměstí  Londýna se našel někdo, kdo zrovna teď prázdniny proklínal, jak nejvíc mohl. Harry Potter by si tyhle prázdniny rád užíval, ale bylo zde něco, co mu jeho radost z volných dní kazilo.

31. července mu bude 17 let. To znamená, že v kouzelnickém světě bude dospělí, a tím pádem padnou s trvalou platností ochranná kouzla kolem domu jeho příbuzných. Ochrana, kterou mu zajistila jeho matka svojí smrtí, svým obětováním,  jeho 17 narozeninami skončí a pro něj dále nebude bezpečné zde zůstávat. I když on by byl mnohem radši zde než na hlavním štábu řádu nebo u Ronovy rodiny.

Věděl, že je to vcelku velká změna perspektivy, když ještě před dvěma lety vyhledával každou možnost k útěkům z domu jeho tety a strýce, kde nebyl, není a nikdy nebude vítaný a hlavně šťastný, protože jejich vzájemné sympatie se rovnali nule. On nesnášel svoje příbuzné a jeho příbuzní nesnášeli jeho. Jenže věci se mnění a ani on už není stejný, jako byl před dvěma lety.

Možná, že kdyby se nestalo to, co se stalo o prázdninách mezi jeho pátým a šestým ročníkem, zůstal by stále stejným, naivní m, a věčně nesmyslně nahněvaným chlapcem vinícím sebe sama za smrt svých rodičů a vylévajícím si svojí bolest na všech kolem něj. Ale naštěstí potkal někoho, kdo mu otevřel oči a ukázal mu jeho skutečnou sílu a nečekané možnosti jeho samotného.

Datum třicátého prvního července se kvapem blížil a Harry byl čím dál tím víc podrážděnější. Jako kočka na rozpálené střeše. Neustále přemýšlel, jak by mohl odložit svůj odchod až do konce prázdnin, jenže ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadlo ho nic než pár stupidních nápadů, které by nemohl uskutečnit i kdyby sebevíc chtěl. Samotná magie by mu to nedovolila. A tak i přes jeho nevoli nastal den jeho narozenin.

Bylo kolem páté ráno, když se před domem číslo čtyři v Zobí ulici ozvalo několikanásobné prásknutí, jak se před dům přemístilo několik zahalených postav. Obezřetně se rozhlíželi po okolí, dva ze zahalenců kolem sebe mávali hůlkami a hledali známky po přítomnosti někoho jiného. Byli to členové Fénixova řádu a šli, vyzvednout chlapce-který-přežil, aby ho mohli odvést. Po tom co se ujistili, že v okolí domu Harryho příbuzných není žádný smrtijed, pomalu se k němu vydali. Oni neměli nejmenší problém projít ochranou, která je kolem domu. Ani se nenamáhali klepat, prostým a jednoduchým Alohomora si odemkli a vešli do domku mudlovských příbuzných Harryho Pottera. Už tu jednou byli a tak se moc nerozhlíželi. Všichni věděli, co kdo má dělat. Rozmístili se kolem dveří tak aby si při případné obraně nepřekáželi, zatímco jedna postava se od těch ostatních odtrhla a vydala se pro Harryho. Nechala se vést mladíkovou magií, která byla jasně zřetelná.

Harry se probudil, když uslyšel, jak se někdo pohybuje po domě. Okamžitě byl úplně probuzený, sáhl pod polštář pro svoji hůlku a tichým, neslyšným kočičím krokem se vydal ke dveřím. Postavil se tak aby na něj útočník neviděl hned, jak otevře dveře a on tak získal výhodu první rány. Tiše stál, dech měl klidný a vyrovnaný a čekal, co se bude dít. Netrvalo dlouho a dveře do jeho pokoje se začali otevírat. Už už se napřahoval k ráně, když si uvědomil, že tuhle magii zná, stejně jako všechny magické podpisy, jenž se právě nacházely v domě. Rozhodla se, ale že místo obrany z toho udělá kanadský žertík, přece jenom byl synem jednoho z pobertů. Schválně zaměřil kousek svojí magie kolem svojí postele a zbytek potlačil tak aby nabyla cítit. A vyčkával.

Zahalená postava se dostala, až ke dveřím kde byla Harryho magie cítit nejzřetelněji. Potichu aby nikoho v domě nevzbudil, otevřel dveře a tichým krokem se vydal k posteli, která stála na druhé straně pokoje, takže byla částečně skrytá ve stínu. To že něco není v pořádku si uvědomil, až když už bylo pozdě. Rychlý pohyb za jeho zády a už mu někdo tisknul hůlku ke krční tepně. Rozhodně mu to nebylo příjemné, to teda ani náhodou. Slyšel klidný dech osoby za sebou a čekal, co se bude dít dál. Rozhodně neměl v plánu se pohnout dřív, než mu to cizinec dovolí. Jakékoli kouzlo z takové blízkosti by ho v lepším případě zmrzačilo, v tom horším zabilo. Najednou hůlka zmizela a za zády se mu ozval smích, který poznával velmi dobře.

Harry si nemohl pomoct, chtěl to vydržet mnohem déle a svého kmotra potrápit mnohem víc, ale to jak Sirius doslova zkameněl jako by na něj použil Petrficus totalus. Harry se prostě neudržel a rozesmál se, jeho kmotr totiž jinak nevydržel v klidu ani pět vteřin, neustále se vrtěl, poskakoval, poposedával si, až měl někdy pocit, že on je tady ten dospělí a Sirius ten mladší.

„Co tady děláš Siri?“ zeptal se normálním hlasem, protože Dursleyovi měli tuhý spaní, někdy to rozhodně byla výhoda, jako třeba teď nebo když křičel ze spaní pod vlivem nočních můr.

„Dneska máš narozeniny.“

„Já vím. Dneska končí pokrevní ochrana, ale myslel jsem, že přijdete trochu později nebo v noci. Jak to že jste tu tak brzo?“ ač se to Harry snažil nedat najevo, vůbec nebyl rád, že pro něj přišli už teď, v duchu doufal, že přijdou až v noci, za tmy. Získal by tak ještě nějaký čas s…

„Co se děje Harry myslel sem, že budeš mít radost.“ Sirius i přes Harryho veškerou snahu zahlédl v očích svého synovce krátký záblesk odporu, jako by nechtěl odejít, ale to nedávalo smysl. Vždycky se odtud tak těšil.

„netěšíš se, že strávíš narozeniny se svými přáteli? Se mnou?“ otázka padla s lehce prosebným a ublíženým tónem. A to Harry rozhodně nechtěl, aby si jeho kmotr myslel, že ho nemá rád. Opak byl pravdou, Harry Siria miloval jako by to byl jeho vlastní otec, jenom…

„Samozřejmě, že ne.  Jenom jste mi mohli dát nějak vědět, víš. V klidu bych si sbalil a měl jistotu, že sem tady nic nezapomněl, takhle to budu muset dělat ve spěchu a tak…“ ani to nedořekl a Sirius už vytahoval svojí hůlku a s jednoduchým „Acio věci Harryho Pottera“ přivolal všechny kmotřencovi věci na jeho postel. Dokonce i klec s Hedvikou, která dával hlasitým houkáním najevo nespokojenost s takovým zacházením.

Harry se po Siriusovy podrážděně podíval a začal všechno třídit a byli tak rychle jak za dané situace dokázal. Asi po půl hodině se konečně zvednul, protáhnul se, aby si protáhl záda. Očima klouzal po tom malém pokoji, kde spal o prázdninách od té domy, co začal chodit do Bradavic. Našel svého kmotra, jak lehce podřimuje na židli u stolu, před zamřížovaným oknem, kterým ve druhém ročníku pomocí Rona a jeho bratrů utekl létajícím autem jejich otce. Zcela podvědomě mu tahle vzpomínka vyvolala na tváři úsměv. Najednou jako by se, se vzpomínkami roztrhl pytel, vraceli se mu jedna po druhé v rychlých obrazcích.

Harry rázně zaklepal hlavou jako mokrý pes, snažící se vyklepat si vodu z uší. Na tohle teď rozhodně není čas. Pomalu přešel k Siriusovy, lehce do něj strčila a čekal, až na něj upře lehce kalný zrak. Siri nikdy nebyl ranní ptáče a tahle brzká hodina mu asi dávala dost zabrat.  Bezeslova ukázal na zelenej kufr, koště a Hedvičinu klec. Jeho kmotr se zvednul, zašeptaným zaklínadlem zmenšil kufr a koště, které si následně strčil do kapsy. Pokynul Harrymu, aby vzal klec s Hedvikou a šel za ním.

Když se dostali ke schodům vedoucím dolů k venkovním dveřím, spatřil Harry několik zahalených postav. Už už si sahal pro svoji hůlku a chystal se zaútočit, když si uvědomil, že už u sebe v pokoji cítil jejich magii, nebyli to žádní smrtijedi, ale členové fénixova řádu. Cítil Remuse, Tonksovou, Pošuka Moodyho, Pana Weasleyho, Kingsleyho, a několik dalších, které neznal, věděl, ale že se nemusí nervovat. Protože pokud s nimi byl Moody, tak je prověřil do nějakého dvacátého kolena a nechal je vypít veritasérum.  Tenhle starý bystrozor byl tak paranoidní, že nevěřil ani sám sobě, natož někomu jinému. Harry se na všechny z vrchu schodů zazubil, než se vydal směrem k nim. Moody podrážděnou otázku „Co že jim tam proboha trvalo tak dlouho?“ naprosto ignoroval. V rychlosti se přivítal se všemi známými tvářemi a už se chystal odejít, když se na prahu dveří zarazil.

Nikdo nechápal, co chce dělat, když se bezeslova otočil a zamířil zpátky ke schodům, některé z nich napadalo, že si pravděpodobně něco zapomněl, ale když minul schody bez jakéhokoli pohledu a šel dál, nevěděli, co si myjí myslet. Jejich zmatek se ještě víc prohloubil, když se Harry z ničeho nic zastavil uprostřed chodby mezi dveřmi na ulici a dveřmi do obývacího pokoje a kuchyně a zíral do stěny před sebou. Po několika vteřinách, kdy hypnotizoval místo před sebou se konečně pohnul. Pomalu natáhl ruku a otevřel dvířka, která byla dobře skryta pohledu ostatních. Už na nic nebyli žádné zámky, nebyli potřeba. Harry už tam totiž několik let nepobýval. Nechal dvířka od přístěnku pod schody dvířky a nevšímal si ani toho jak s lehkým klepnutím narazili na dřevěnou přepážku oddělující prostor pod schody od chodby. Jeho mysl naplňoval dávno zapomenutý vztek. Nenáviděl tohle místo tak silně, že byl schopen ho na místě podpálit, ovšem velmi dobře si uvědomoval, že to udělat nemůže, protože by popelem lehl celý tenhle zatracený dům. To ovšem neměnilo nic na jeho vzteku a nenávisti k tomu tmavému prašnému koutku dursleyovic domu. Ještě chvíli tiše zíral do tmy přístěnku pod schody, než s hlubokým povzdechem pozvedl hůlku a nechal dvířka zavřít. Předtím ještě ale uděl něco, co jeho příbuzné nepotěší ani trochu. Pomocí svojí magie nechal na každý kousek toho hnusného místa napsat: „Zde spal a žil do věku 11 let synovec Vernona a Petůnie Dursleyových Harry Potter.“ Zároveň se postaral, aby to nešlo žádným způsobem odstranit. Jakkoliv se budou Dursleyovi snažit nápis smazat nepůjde to, nepomůže nic ani výměna dřeva vevnitř, vždycky se tam nápis objeví znovu. Po tomhle byl konečně Harry spokojený a začal si zase uvědomovat lidi kolem sebe. Došlo mu, že je asi musel pořádně zmást a překvapil. Podíval se na svého kmotra a vyděl šok a překvapení v jeho tváři. Došlo mu, že šel za ním a snažil se ho přivést k rozumu a zřejmě četl nápis, který vyryl v přístěnku pod schody. Pokusil se na něj povzbudivě usmát, ale bylo mu jasné, že mu to jenom tak neprojde, Sirius si s ním bude chtít promluvit a asi hodně brzy. Harry si povzdech a nepatrně kývnul hlavou na znamení souhlasu. Pak se podíval po ostatních, trapné ticho přerušil Moody.

„Měli by, jsme vyrazit, za chvíli se ti zatracení mudlové vzbudí a bude z toho pořádnej humbuk.“ Na to se nedalo říct vůbec nic, protože všem bylo jasné, že je to pravda. Vyšli před dům číslo čtyři, kde Harry vypustil Hedviku, věděl, že si ho najde a klec mlčky podal Siriusovy aby jí zmenšil a přidal ke kufru a koštěti. Bylo mu jasné, že se odtud musí nějak dostat, ale neměl představu jak. Zvědavě se díval po ostatních, stáli v kruhu a rozhlíželi se po okolí, Moody a Kingsley měli v rukou hůlky namířené před sebe a se zavřenýma očima prohledávali okolí, jestli nějakou stopu po cizí magii. Věděli, že magie se dá skrýt, ale i tak to bylo důležité prověřit. Harry je upřeně pozoroval, všimnul si, že pro oba kouzelníky je to trochu vyčerpávající, nechápal to, ale kdyby si nebyl jistý tím, že by potom nenásledovali hodiny výslechu, klidně by jim řekl, že v okolí nikdo není. On s cítěním magie ostatních rozhodně problém neměl.

Stále čekal na to, až mu někdo z přítomných řekne, co se vlastně bude dál dít.  Konečně si jeho pohledu někdo všimnul. Remus mu šeptem sdělil, že se odtud přemístí. Bude to několikanásobný přenos. Nejdřív se přemístí někam se Siriusem, pak s ním, s Tonksovou, Kingsleym, panem Weasleym a nakonec s Moodym. Ten ho přemístí před Siriusův dům na  Grimmaudlově náměstí č. 12. a odtamtud se pomocí letaxu přesunou do doupěte.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Auša, 18. 8. 2010 23:09)

hezký,líbí se mi to a těším se na pokračování stejně jako k Winter and Ice :)

:-)

(Bacil, 14. 8. 2010 20:52)

Zajímavá povídka. Takže se už moc těším jak to bude pokračovat.

.....

(Alexia, 14. 8. 2010 13:11)

velmi pekne ale postradala som v druhej casti trosku viac akcie :) som zvedavan ap okracovanie :D