Jdi na obsah Jdi na menu
 


Winter and Ice - 1. Kapitola

28. 4. 2010

 

1. JINÝ POTTER

Lucius Malfoy byl znudění a ani neustálé pokusy Petra Petigrewa, přimět pero před sebou levitovat ho nepobavily. Dobrá, možná ho to pobavilo, ale nijak to nezaplašilo jeho nudu. Vážně, dokonce i prváci byli schopni provést toto kouzlo a on v žádném případě nebyl prvák a mohl dokonce popřít, že Petr Petigrew byl prvák, pouze a jen protože ten opovržení hodný malý Nebelvír byl starší než on.

Byl to vskutku smutný den, když byl nucen svou mysl zaměstnávat s tím hloupě se šklebícím hlupákem. Ale co jiného měl dělat? Kratiknot považoval ze nezbytně nutné, zopakovat si toto kouzlo, aby jim tak pomohlo s novým kouzlem, které se učili a, zřejmě, opakování zahrnovalo, podle jeho názoru, že s tím stráví celé tři hodiny. Vpodtatě to byl vhodný čas ke spánku, ale pokaždé, když se ten trpaslík, buď skácel ze své hromady knih, nebo zapištěl nějakou nepodstatnou poznámku, ho probudil vzbudil. Mimoto Malfoyovi nikdy neztrácejí čas s takovými obyčejnými věcmi, jako spaní - přinejmenším to bylo, to co si všichni ostatní mysleli.

Při jednom z jeho pohledů po třídě zjistil, že Narcissa Blacková na něj opět zírá. Vážně, to že se po škole měli brát neznamenalo, že by se o ní byť jen zdaleka zajímal. Navíc svatební smlouva mezi jejich dvěma rodinami nezahrnovala, že se musí ve škole scházet s ní a tím pádem se nemůže scházet s někým jiným. Zdálo se, že celá rodina je neskutečně průhledná. On si jen přál, aby jeho potomek zdědil jeho mozek a, doufejme i jeho vzhled. Protože, ikdyž blondýnka byla na pohled docela atraktivní, nebyla rozhodně nic úžasného navíc jeden pohled do jejích očí vám prozradil, že v její dokonalé tvarované hlavince není naprosto nic.

Protáhl si nohy a znovu je narovnal tak, že ležely pod Severusovou židlí, který četl knihu o lektvarech z Oddělení s omezeným přístupem nebo ze své rodinné knihovny a dovolil sám sobě mírně se protáhnout, uvažujíce, jestli má cenu na zbývajících pět minut vytáhnout knihu Magické Rituály, kterou si předtím půjčil od Flinta, ale nakonec se rozhodl, že sledování učitele Formulí nadávajícího Petigrewovi, který tam stál se kloněnou hlavou bude zábavné dostatečně.

Blonďák byl zklamaný, když Evansová provedla přivolávací kouzlo, ukončující tak skvělou podívanou, jenže pak se stalo něco na co ani jeho znuděná mysl nepomyslela. Ozvalo se hlasité zadunění, znějící jako rána do bubnu a než stačil i jen mrknout okem, nad jejich hlavami se objevil oslnivě jasný vír světla. Než jakákoliv z dívek mohla vypustit polekaný výkřik, malý černý uzlíček vypadl přímo ze středu a dopadl s dalším zaduněním. Zdálo se, že pád doprovázelo i praskání kostí. Vír pak zmizel, a všechno zase vypadalo jako kdyby se nic nestalo, kdyby se  tu najednou neobjevil černý uzlíček, ležící mezi Luciusovým a Averyho stolem.

Lucius  automaticky sevřel svou hůlku pevněji, jako na začátku hodiny, s úmyslem požít ji, kdyby to bylo nezbytné, dívaje se na věc, která byla „upuštěna“ vedle něj. V šoku se stáhl zpět, když zjistil, že je to opravdu muž, ne spíše chlapec, možná patnáctiletý. Který byl oblečený celý v černém. Černé kalhoty, černé vojenské boty, černé obvazy kolem svých zápěstí, černý rolák a popelavý svetr přes to. Jeho vlasy byly také černé jako uhel divoce rozházené okolo něj, jako koruna, ale byla tu také černá látka omotaná pevně okolo jeho hlavy, zakrývající jeho oči, obočí a část nosu. Všechna ta inkoustová čerň ostře kontrastovala s jeho bledou, mléčně bílou kůží, způsobující, že chlapec vypadal, jakoby zářil tajemným světlem.

„Neměli bychom mu pomoct?“ zeptala se Lily opatrně profesora.

Maličkatý učitel na okamžik vypadal nejistě, ale pak přikývl na souhlas a opatrně se přiblížil ke chlapci, mírně se sehnul, aby se podíval do cizincovy tváře. „Slečno Prewettová, prosím, dojděte pro ředitele a Madam Taldu.“

Malá, rusovlasá dívka okamžitě odešla, zavírajíce za sebou rychle dveře, zatímco ostatní se pomalu přesunuli blíže. Lucius se jízlivě ušklíbl na nějakého Mrzimorského, který se opovážil narušit jeho osobní prostor, předtím než stočil své oči zpět na záhadného chlapce. Najednou celý kruh okolo něj zaváhal, jak chlapec bolestivě zasténal a trochu se pohnul.

„Slyšíš mě, můj chlapče?“zeptal se Kratiknot a jemně poplácal jeho tváře.

„Jestliže nejste ten starý hlupák, který mě dostal do tohohle všeho, pak byste měl přestat plácat do mých tváří a říkat mi ´můj chlapče´, profesore Kratiknote, pane“ řekl chlapec a odstrčil pryč jeho ruce, „a od kdy nedostávám postel? Vím, že Poppy chtěla odplatu, ale tohle je poněkud drastické.“

„Musíš být trochu zmatený..“

„Ujišťuji vás že nejsem,“řekl chlapec, když si sedal, ignorujíce praskání od naražených žeber, jako kdyby na tom nezáleželo.

“Takže, jak to dopadlo?“

„Jak dopadlo co?“zeptal se Kratiknot, viditelně jediný zmatený z obou dvou, ačkoliv Lucius tentokrát opravdu nemohl proti němu nic říct.

„Poslední zápas Zmijozelu a Nebelvíru, samozřejmě,“ofrknul si chlapec sarkasticky, „prosím, neříkejte mi, že mě strčila do pokoje se všemi lidmi s amnestií.“

„Jak víš o té hře?“zeptal se Severus podezřívavě, „a proč se staráš?“

„Seve?“ chlapcova hlava se otočila dokola, „jsi to ty?“

„Jmenuji se Severus Snape,“ zmijozel se ušklíbl, „určitě nejsem ´Sev´.“

K jeho překvapení se tomu chlapec začal smát.“To je pořádku. Jsem rád, že tě také dostala. Myslím, že bychom toho měli nechat…ale teď mi konečně řekni jak to skončilo?“

„Zmijozel vyhrál.“

„Nebuď hloupý, Seve,“ cizinec se na něj zamračil, „mimoto, že Zmijozel nikdy nevyhrává, navíc tenhle vtip už je vážně ohraný, teď rozhodně není čas na vtipkování. Jak skončila válka?“

„Pane Malfoy, držte ho ještě, než ho omráčím,“ žádal profesor formulí, vytahujíce svou hůlku.

„Dray?“ chlapec nadějně zvedl hlavu, natahujíce ruku, „řekni jim ať toho nechají, prosím.“

 Lucius opatrně vzal ruku menšího chlapce do své vlastní, posouvajíce ho blíže, jak ho jemně táhnul.

„Já neznám žádného Draye,“ zamumlal, když chlapcova druhá bledá ruka začala pročesávat jeho blond vlasy a hladit jeho tvář- Merline , to bylo skvělé!

V další chvíli chlapec reagoval, tak jak to nikdo z nich nepředpokládal. Kratiknot měl právě připravenou hůlku, míříce s ní na srdce cizince, když chlapec vytáhl svou vlastní hůlku z rukávu a přitiskl ji proti Luciucově krku, nutíce ho tak vstát, takže se chlapec mohl svými zády opřít o zeď, a Lucius stál mezi ním a svými spolužáky.

„Co za odpornou hru to hrajete?“ zavrčel nebezpečně. „jestli někdo z vás sáhne po své hůlce, nebo se jen o krok přiblíží, zemře.“

„To by vyla velká ztráta,“ zamumlal tiše Sirius Black, ale cizinec ho zřejmě slyšel, protože namířil jeho směrem Luciusovu vlastní hůlku.

„Vlastně bych ho měl znát lépe, ale vypadá to, že našel nové oblečení pro své smrtijedy. Myslíš že mě tím můžeš zranit?“ poslední část zakřičel směrem ke stropu, „Co teď, to jste ze mně tak vystrašení?“

„Jsem si jistý, že si o tom můžeme promluvit,“ Kratiknot se snažil s cizincem vyjednávat.

„Jistě, budeme mluvit, jakmile se přestanete vydávat za mé přátele,“ chlapec se trochu zasmál, „tenhle jeho malý plán nebude fungovat, můžete mu to vyřídit.“

„Není žádný plán.“

„Oh, ano, má chyba, odpusťte mi,“ vysmál se chlapec, jeho hůlka stále tlačila proti Luciusově krku, „ Myslím ,že to byla jen náhoda, že jsem se vzbudil v pokoji plném Smrtijedů vtělených do mých přátel.“

„My ani neznáme tvé přátele,“ poukázal Severus a Lucius by ho nejraději zaškrtil, když hůlka zatlačila ještě více.

„Přesně. Měli jste se alespoň trochu obtěžovat a lépe se naučit své role,“ chlapec se nepatrně pohnul, opírajíce se více o zeď. „Kdo další tu je? Hermiona, možná? Oh ne, nechtěli byste být uvězněni v těle mudlovské šmejdky, že ne?“ krutě se zasmál, „ale Ron, bezpochyby, nemusel změnit své tělo, že, zrádče? Kde jsi? Pozdrav svého starého přítele,“ nikdo neodpověděl a tak malý chlapec pokračoval.“ Nevadí, jsem si jistý, že je tu spousta dalších přátel. Remus? Doufám, že jste nevynechali Remuse.“

„Já jsem Remus,“ Lupin promluvil, ačkoliv se ho jeho přátelé snažili zastavit, „Jak to, že mě znáš?“

Chlapec se tomu téměř šťastně zasmál. „Začínám si to užívat. Později musím Voldemortovi opravdu pogratulovat,“ všichni v místnosti sebou trhli, nevyjímaje Luciuse, což chlapce rozesmálo ještě více. „Oh, tohle mě vždycky pobaví! Smrtijedi se bojí slyšet jméno svého Pána. To by mohl být paradox, nebýt faktu, že se toho bojí všichni. Myslím, že doknce i  Voldemort,“ použil to jméno schválně, „nemůže vystát své vlastní jméno.“

„Podívej, já tě neznám,“ Lucius už toho měl dost, ačkoliv si normálně užíval objímání jiných lidí, být držený pod namířenou hůlkou rozhodně nebyl jeden z jeho koníčků, „nikdo z nás tě nezná a já nevím s kým si mě pleteš, ale nejsem vtělený do toho Draye. Musíš být hodně špatný přítel, když nás nedovedeš rozlišit.“

Kouzelník za ním si odfrknul, naštěstí nezaútočil. „Nemyslím, že vy Smrtijedů byste poznali, co je přátelství, kdyby vás to uhodilo přímo do tváře, ale dobrá zahrajeme si hru, můžeme? Jaká je barva vašich vlasů, paneSmrtijede?“

„Blond.“

„To hodně vysvětluje,“ chlapec se zasmál, než pokračoval. „Vidíš? To samo osobě dokazuje, že nejsi Dray - zabil by mě za tuhle poznámku, ale dál. Jaká je barva tvých očí?“

„Stříbrná.“

Tentokrát museli čekat o něco déle na odpověď a uklidnilo je trochu, když kouzelník promluvil více vážně. „Jsi vyšší.“ Lucius musel bojovat, aby se udržel pod kontrolou, když chlapcova volná ruka, znovu začala klouzat přes jeho žaludek a konečně vklouzla pod jeho košili, ale stále se držel, neměl náladu provokovat záhadného chlapce. „Kdes přišel k té jizvě?“

Blonďák se mírně zachvěl, když štíhlé, studené prsty přejeli přes jizvu na jeho břiše. „Spadl jsem z koně a dopadl jsem do pasti,“ začal. „Kdybys mě teď laskavě pustil?“

K jeho překvapení ho chlapec skutečně pustil, dokonce mu vtiskl hůlku do ruky, otočil se, poté co mezi nimi vytvořil nějakou vzdálenost. Chlapec vypadal hluboce zamyšleně a neuvědomoval si hůlky, které na něj mířily.

„Ah, náš záhadný návštěvník,“ Brumbál, následovaný školní sestrou, řekl když vstoupil do pokoje se zářivým úsměvem na tváři. „Vše vypadá pod kontrolou.“

Lucius si nad tím odfrkl. Když byste nazývaly nebezpečného a zřejmě duševně chorého kouzelníka ve třídě plné studentů s nezpůsobilým učitelem, který je měl na starost, pod kontrolou, pak ano, všechno bylo prostě prima!

„Kdo jsi, můj drahý chlapče?“

„Albusi?“

„Ano, to je jedno z mých jmen, ačkoliv vždy jsem měl nejraději Wulfric,“ starý kouzelník se příjemně usmál, „můžeš mi, samozřejmě, také říkat senilní starý hlupák. Nyní, kdopak jsi ty?“

„Vy mě nepoznáváte?“ zeptal se chlapec téměř prosebně.

„Obávám se, že ne, můj chlapče, možná budu prostě potřebovat trochu pomoci, aby to vyřešil. Jaké je tvé jméno?“

„Chcete mé jméno?“ chlapec se zachichotal a sedl si dolů na podlahu, jeho hůlka volně visela v jeho ruce. „Jmenuji se Harry James Potter, ale nikdo mi tak neříká. Jsem chlapec-který-přežil, Zlatý chlapec Nebelvíru, nebo Vyvolený. Jsem zástupce velitele řádu a mé šifrovací jméno je Fénix, ačkoliv od teď když všichni ví, že jsem to já, už to není šifrovací jméno. Můžete nějaké vybrat.“

„Harry,“Brumbál se mírně zamračil, „O jakém řádu to mluvíš?“

„O Vašem, samozřejmě,“chlapec, Harry, sáhl pod své triko, což způsobilo, že se všichni podezřívavě napnuly, a vytáhl malý řetízek ve tvaru fénixe.

„Jak o něm víš?“

„Je to celkem logické, když jsem zástupce velitele,“ povzdechl si Harry, „ale jestli chcete znát detaily, měli jste mi je říct v pátém ročníku, protože Voldemort po mě jde. Stal jsem se oficiálním členem dva měsíce předtím, než začala opravdová válka.“

„Proč po tobě jde Voldemort, Harry?“

„Protože jsem pro něj nebezpečný,“ Harry pokrčil nenucenně rameny, „Už jednou jsem ho porazil a myslím, že jsem to udělal znovu, tentokrát navždy.“

„Ty jsi porazil Ty-víš- koho?“zeptala se Lily nevěřícně.

„Dobrá, mohl bych tomu tak říkat,“cizinec pokrčil rameny, „ale možná je i jiné slovo, pro to jak skončil, jako kouřící hromada popela, ale pro mě vypadal spíše mrtvý.“

„Co podruhé?“ zeptal se Severus podezřívavě.

„Co je to?“ zeptal se chlapec otráveně, „čas vyprávění? Přečtěte si to, o tomhle je toho v knihovně spousta.“

„Harry, tohle je pro nás důležité,“ zasáhl Brumbál a chlapec si povzdechl.

„Smrtící kletba se ode mě odrazila na něj, když jsem byl malý. Vyrvalo ho to z jeho těla. Vrátil se v mém čtvrtém ročníku. Tak co? Ta podlaha je trochu studená a jestli si myslíte, že posedávat tu se zlámanými kostmi je pohodlné, pak se velice pletete.“

Sestra vypadala pochybovačně, ale neochotně se k němu přiblížila, když ředitel pokynul.

„Kde je Poppy?“

„Neznám Poppy, Harry,“ řekl Brumbál konejšivě, „ale Madam Talda, tě hned vyléčí.“

„Dobrá, samozřejmě, že neznáte Poppy,“ povzdychl si chlapec, „a neopovažujte se ke mně přiblížit,“ namířil svou hůlku na ohromenou sestru, „nebudete na mě sahat dokud jsem při vědomí.“

„Řekl jsi sám, že jsi zraněný, můj drahý chlapče,“ odvážil se namítnout Brumbál.

„Pak mi dejte lektvar nebo něco,“ cizinec pokrčil rameny, „nebo mě nechte být, je mi to jedno, ale od té doby co všichni vypadáte, že máte amnestii, opravdu si nemyslím, že vás nechám provést jakékoliv léčivé kouzlo.“

„Harry my nemáme amnestii,“promluvil Brum,bál, „Voldemort nebyl nikdy poražen, nikdy jsem tě nezasvětil do řádu, pokud vím, není tu žádný Harry Potter.“

„Podívejte, hrajete své role docela dobře, to přiznávám,“ chlapec si unaveně povzdychl, „a jestli tohle je nějaké spiknutí, které mě má připravit o rozum, bude nejspíše fungovat dříve nebo později, ale pro jednou by sem Voldemort mohl přijít a já se ho pokusím zabít nebo zemřu vyčerpáním, jakkoliv jsem bláznivý nebo ne. Je to tak jednoduché jak to je. Možná by pro vás bylo jednodušší, kdybyste mě do té doby nechali samotného.“

„Můžeš mi říct co je poslední věc, kterou si pamatuješ, Harry?“ zeptal se Brumbál jemně, vyměňujíce si pohled se zmateným učitelem formulí.

„Byl to den poslední bitvy,“povzdychl si Harry, „bitva, na které jsme se domluvily. Obě strany. Měl to být konec války. Bojovaly jsme hodiny.“ černovlasý chlapec se zhluboka nadechl, předtím něž pokračoval, „dokonce ani Voldemort tam nebyl. Tolik jich padlo, nevím, jestli jsou stále naživu. Pak přišel s Mozkomory a každý, kdo ještě sebral sílu vyvolal své Patrony. Vyhrávaly jsme. Smrtijedi, byli omráčeni nebo změnili strany, upíři se stáhli, Šedohřbet byl vyhnán a jeho vlkodlaci byli odstraněni rituálem, který jsme připravily, obři bojovali na naší straně, tak jako Ministerstvo, ale nikdo se k němu neodvažoval přiblížit a on donutil naše řady ustoupit. Všichni byli tak vystrašení. Nevím, jak jsem zvládl jít a stoupnout si před něj,“ Harry složil hlavu do svých rukou. „Bojovaly jsme a myslím, že ostatní přestali bojovat. Nevím jestli to byl tím , že už nebyli další protivníci, nebo protože byly zvědavý. Ztratil jsem hůlku, ale pak mi jeden z mých špehů dal tu svou. Pokračovaly jsme v boji, nevím jak dlouho. Kledba za kledbou, štít za štítem, nic nevypadalo, že by ho zastavilo,“ Harryho hlas se mírně třásl, „pak mi Fawkes přinesl Nebelvírův meč a já ho zabodl do jeho hrudi,“ chlapec zněl přidušeně, „vzplál. Jeho hůlka explodovala, pak řekl něco čemu jsem nerozuměl, pak jsem omdlel.“

„Harry, kdy přesně se tohle stalo?“ zeptal se Brumbál zaujatě, jak chlapec schoval hlavu mezi svá kolena.

„ Jaké je dnes datum?“

„Ráno po Halloweenu, “ řekl Harry tiše, "datum je, myslím, první listopad 1998, ale nevím, jak dlouho jsem byl venku.“

Ozvalo se kolektivní zalapání po dechu a chlapcova hlava vyletěla vzhůru.

„Oh, ne, neříkejte mi co si myslím, že se mi chystáte říct, Albusi.“

„Cestoval jsi zpět v čase,“ Brumbál klidně odpověděl a chlapec si jemně vzdychl.

 „Řekl jsem, abyste mi to neříkal…Jaký je rok?“

 „1979.“

„Ale..to je rok, kdy moji rodiče byli v sedmém ročníku,“ chlapec vypadal, že se přemáhá, aby neomdlel nebo neztratil sebekontrolu a Lucius musel uznat, že si myslel, že omdlení by bylo tou nejlepší volbou, právě teď.

„Předpokládám zprávně, že James Potter je tvým otcem?“ zeptal se brumbál mile a chlapec mdle přikývl. “Je v téhle třídě.“

„Opravdu?“chlapec se s nadějí napřímil.

„Ano,“ promluvil James Potter, tváříce se někdy mezi zmatením, ohromením a opravdovou pýchou, že jeho syn je všechny dostal do naprostého šoku. „Stojím po tvé pravici.“

Harry byl na nohou za chvilku, proplétajíce se skrz ostatní studenty, než nejistě zastavil před svým otcem. „Mohu se tě dotknout? Prosím? Chci vědět, jak vypadáš.“

„Dobře,“ odpověděl James váhavě a malé ruce jeho syna opatrně zatlačily proti jeho hrudi, která byla ve stejné výšce, jako Harryho hlava.

Ruce se pomalu pohybovaly nahoru, doku nedržely Jamesův obličej, jeho palce přejížděly přes Jamesovy mírně hrubé tváře, přes zavřená ústa, jeho rovný aristokratický nos a pak přes silná obočí, než se zabořily do hustých černých vlasů, které byly právě tak neposedné jako vlasy jeho syna a on se pro sebe zasmál.

„Všichni mi vždycky říkali, jak moc vypadám jako ty, teď se tě ptám, vypadám?“

„Je docela těžké to říct, když ti ta látka překrývá půlku tvé tváře,“ podotkl James „si opravdu můj syn?“

„Pokud jsi opravdu James Potter, pak ano, jsem,“ zasmál se Harry, mírně ustoupil do zadu, nabízejíce svou ruku. „Těší mě.“

James se ihned přidal, šklebící se, jako Velikonoční zajíček na Štědrý večer a přehnaně třásl s chlapcovou rukou. „Opravdumě velice těší. A teď, kdopak je tvá matka, synku?“

Harry se nad tím zasmál, plácajíce ho po hlavě. „Oh ne, tatínku nejdražší, to ti neřeknu, musíš si to zjistit sám a vynaložit úsilí, abys ji získal.“

„Jsem tvůj otec,“ pokusil se James použít autoritativní hlas, ale Harry se jen pro sebe šťastně zasmál.

„A? Já jsem tvůj syn.“

Sirius se nad touhle výměnou štěkavě rozesmál a Harry se otočil dokola, házejíce své paže kolem krku vyššího chlapce. „Siri! Jsi to opravdu ty?“

„Jistěže jsem to já,“ Sirius pašně vypnul svou hruď, „Jsem jedinečný.“

„Já vím,“ Harry se usmál, stále ho objímaje, „Jsi můj kmotr.“

„Ha!“ Sirius vítězoslavně zatnul pěst, „Jsem si jistý, že jsem to byl já, kdo ti řekl všechny ty špatné věci.“

„Ne, promiň,“ Harry se zasmál, „ty jsi mě nezkorumpoval. Kde je Remus?“

„Tady,“ vlkodlak se jemně dotkl kouzelníkovy paže a za okamžik zjistil, že má plnou náruč potěšeného chlapce. „Omlouvám se, že jsem se tak choval předtím, Remusi.“

„Myslím, že to muselo být poněkud matoucí,“ přiznal Remus, opatrně si přičichl k tomu novému chlapci opravdu byl cítit hodně jako James. „Takže, když je Sirius tvůj kmotr, co jsem pak já?“

„Ty jsi můj strýček Remus,“usmál se na něj Harry.

„A co jsem pak já?“ vypískl Pettigrew a Harry se nebezpečně zamračil jeho směrem.

„Ty jsi zbytečnost,“ prskl, plíživě  se přibližující, pronásledující cestu, kterou ustupoval vyděšený chlapec, než ho zahnal do kouta. „Ty jsi zrádce,“ zašeptal mu do ucha, „ a jsi mrtvý. Odplata je tak sladká. Chceš vědět co jsem udělal, Červíčku? Řekl jsem Voldemortovi, že jsi zrádce. Nemusel jsem hnout ani prstem, jen jsem sledoval, jak jsi byl potrestaný.“

„Proč ti věřil?“ vypískl Petr.

„Přísahám, že ty jsi zrádce.“ Harry se nad tím krutě zasmál. „Myslí, že nebelvíři nelžou, ale nikdy jsem nepochopil co jsi byl ochotný udělat, i když jsi neměl jinou možnost. A nyní ti řeknu tohle, a řeknu ti to jenom jednou, jen jednou, drž se ode mě dál.“

Tlustý chlapec vykřikl v hrůze, předtím než vyběhl ze třídy a Lucius usoudil, že tohle bylo dokonce zábavnější, než sledování toho, jak selhává během hodin, ačkoliv by rád věděl co mu Harry řekl.

„Teď bych opravdu ocenil lektvar,“ oznámil Harry, vyskakujíce na jeden ze stolů.

„Nemohu ti dát žádný lektvar, když nevím jaká jsou tvá zranění,“ řekla Madam Talda, ramenatá stará kouzelnice s mateřským postojem.

„Moje pravá ruka a pravá noha jsou zlomené,“ vyjmenovával Harry, „tři z mých žeber jsou naražená, mám mírný otřes mozku a byl jsem zasažen více kletbami Cruciatus, pokud chcete znát detaily, bolí to.“

Ošetřovatelka zahučela, více méně zvyklá na takové pacienty, a prohledávala svou tašku, vytahujíce dvě lahvičky, jednu kterou Lucius označil, jako kosti-hojící lektvar.

„Tady, drahoušku, vypij tohle,“ první mu podala právě kosti-hojící lektvar, ke kterému podezřívavě přičichl, než se ušklíbl a vypil ho, „a teď vypijte tohle.“

Harry odzátkoval druhou lahvičku, přičichujíce k ní, než ji znovu zazátkoval a podával ji sestřičce zpět.

„Ne, děkuji, to je uspávací doušek a já nemám žádný zájem spát, dokud se celý tenhle zmatek nevyjasní a nevyřeší.“

„Ale, drahoušku.“

„Ne,“ Harry zkřížil své dvě, nyní už zdravé paže paličatě před sebou, „nepotřebuji uspávací lektvar, je to dobré tak, jak to je.“

„Harry,“ Brumbál se ho také snažil přesvědčit, ale Harry ho utnul.

„Oceňuji to, vážně, ale nepotřebuji nikoho, aby se o mě staral a právě teď , bych mnohem raději věděl, jak mě míníte poslat zpátky.“

„Bojím se, že budeme muset počkat na zprávu z budoucnosti,“ povzdechl si Brumbál.  „V této době, je cestování časem pouze teorie a jestliže si nepamatuješ co byla Voldemortova poslední slova, je nemožné zrekonstruovat co se stalo.“

„A co navrhujete, abych dělal?“ odpověděl Harry, viditelně nešťastný.

„Co by? Budeš chodit do školy, samozřejmě,“ředitel šťastně zatleskal rukama, „v jakém ročníku bys byl?“

„Ne,“ prohlásil Harry, „tohle spiknutí nebude fungovat, Albusi. Já nebudu chodit do školy, jen protože si myslíte, že bych si měl užívat dětství nebo něco takového. Mám už svá NKÚ, mám svá OVCE a naučil jsem se víc, než kdy budu potřebovat. Nepůjdu zpátky do školy.“

„To je můj syn,“ uznal James pyšně a poplácával Harryho po zádech.

„Pottere, tohle není zábavné,“ posmívala se Lily, „každý musí dokončit školu. Tvůj syn zjevně zdědil tvou hlavu.“

„Vlastně,“promluvil Harry pobaveně, „myslím, že v tomhle ohledu mám hodně ze své matky. Jde prostě jen o to, že už jsem zvládl všechno co se tu učí.“

„Jak?“ zeptala se Lily zmateně, „nemůžeš být starší než čtvrťáci.“

„Ah, ano, byl jsem zvědavý, kdy tohle přijde,“ povzdychl si Harry, „je mi šestnáct a teď bych začínal svůj šestý ročník, ale dostal jsem speciální trénink, kvůli Voldemortovi.“

„Dobrá, pak se můžeš přidat k šestým ročníkům?“usmál se Brumbál příjemně, což bylo, samozřejmě, naprosto zbytečné na slepého chlapce. „Jsem si jistý, že tví rodiče by neocenili, kdyby zameškal školu.“

„Já bych to ocenil,“zvolal James radostně a Sirius důrazně přikyvoval.

„Bojím se, že musíme předpokládat, že jsi vyrostl Jamesi,“ ředitel na něj zamrkal, „a, jelikož nemám svolení od tvých dospělých opatrovníků, abych tě nechal uvolnit, budeš muset zůstat ve škole, Harry.“  

„Nemůžete mě nutit,“ prohlásil Harry, „Budu venku ze dveří, dřív než najdete svou hůlku ve svých vousech.“

„Můj drahý chlapče o tom nepochybuji,“ zasmál se Brumbál, hladíce své vousy v zamyšlení, „ale budeš muset zůstat v Bradavicích, takže tě tvý přátelé z budoucnosti budou moct najít. Ber to jako šanci strávit nějaký čas se svými rodiči a najít nové přátele.“

„A jak to má fungovat, Albusi, když jsou o rok starší?“

Ředitel vypadal na moment zamyšleně, než se znovu usmál.  „Jestliže je vše, co jsi nám řekl pravda, myslím, že se můžeš přihlásit do sedmého ročníku namísto toho. Šlo by to?“

„Šlo co?“ Harry se na něj zamračil, ale nikdo to neviděl, protože páska na očích toho zakryla tolik z jeho tváře, „Já nelhal.“

„Musíš mi prominout, můj chlapče, ale nestává se každý den, že tu máme cestovatele časem, který nejenom tvrdí, že porazil Voldemort a prošel svými OVCE v šestnácti, ale také říká, že je zástupcem velitele Řádu. Proč bych dosazoval chlapce, jako druhého velitele řádu?“

„Protože mám špehy,“ zasmál se Harry, „Obvykle mám informace první a před časem jste se rozhodl, že máte dost to být buzený uprostřed noci, aby jste mě pak stejně nechal rozhodnout.“

„Proč máš špehy?“zeptal se Lucius zaujatě, uvažujíce o tom jestli byl také jeden ze špehů.

„Víš, říká se ‚spát s nepřítelem‘,“ řekl Harry nevinně, „dobrá, může to celé dostat úplně nový význam.“

„Místnost padla do šokovaného ticha, zatímco Harry se snažil sám sobě zabránit, aby se nezačal smát, ale nakonec se nemohl udržet. „Oh, jak bych teď chtěl vidět vaše tváře,“zalapal Harry po dechu, držíce se za boky.

„Dvanácteráku, můžeš přestat mlátit hlavou proti stolu,“řekl Sirius, jak odtahoval svého nejlepšího přítele od stolu, „jen žertoval.“

James stále vypadal trochu zmateně a docela zděšeně, ale pochopil Siriusova slova, přinejmenším tak dalece, že se podíval na svého syna, který se stále smál.

„Takže ji nespal se Smrtijedy?“ zeptal se nadějně.

Harry se ihned přestal smát a otočil se jeho směrem, „Nikdy jsem nespal s nikým, jen proto aby mě podporovali ve válce,“ řekl vážně, „Mám jiné argumenty,“ odpověděl, když se znovu usmál.

„Ale jak můžeš vést ostatní, když jsi slepí?“ zeptal se mrzimorský zmateně.

„Jen proto, že nemohu vidět,“ řekl Harry pomalu, „neznamená, že neumím rozpoznat věci nebo že nemohu bojovat. Tak třeba vím, že v téhle místnosti je dvacet čtyři lidí. Vím, že jen polovina z vás by byla schopná vytáhnout svou hůlku, než bych vás mohl omráčit. Vím, že šest z vás není ani zdaleka nebezpečných. Vím, že jen dva by se nezdráhali mě zabít. Vím, kam zaútočit, abych se dostal ke dveřím nezraněný a vím, že bych vás všechny mohl dostat jen s jednoduchými zraněními. Nepotřebuji vidět, abych bojoval.“

„Má tvou nadutost, Pottere,“řekla Lilly Jamesovi, který se na ní díval obranně.

„To není namyšlenost,“ Harry pokrčil rameny, mírně se opíraje o lavici, na které seděl, „znám své schopnosti, tak jako ti kteří mě následují. Může to znít arogantně, ale je to pravda.“

Odpověděl na spoustu otázek o svém životě, o tom být tak nepolapitelný jak považoval za nezbytné, o válce, ale nebyl opravdu tam, zatímco mluvil, přemýšlel o svých přátelích, kteří doufejme rovněž přežili. Pamatoval si, jak Moody padl, po tom co byl obklíčen třemi upíry, ale nebyla to Smrtící kletba, která byla zřídka kdy používaná v celé bitvě, vyžadovala příliš mnoho energie, ale to neznamenalo nic - všichni znali různá kouzla, která mohla nadělat mnohem víc škody. Zaměřil se na své přátele a své špehy, kteří také byli jeho přáteli, snažíce se je vycítit, ale nefungovalo to a tak doufal, že ochranná kouzla neselhala v čase, kdy to potřebovali.

„Kdo je ten Dray, se kterém sis mě spletl?“ zeptal se náhle Lucius, vytrhujíce Harryho z jeho myšlenek, právě tak jako on přemýšlel o zmiňovaném chlapci.

Jemně se usmál. „Tvůj syn, Luciusi. Draco Malfoy, můj nejlepší přítel.“

„Proč se přátelíš se Zmijozeli?“ zakňučel Sirius.

„Za prvé, jen protože Lucius je ve Zmijozelu, neznamenáto, že Draco je také Zmijozel,“ Harry se temně zamračil, ačkoliv to znovu nikdo neviděl, „a za druhé, přátelím se zmijozeli, protože jsou zábavní a dokáží mě rozesmát, a protože oceňuji to, že mi řeknou do tváře, když udělám něco špatného, na místo toho aby se cukali, jen protože se bojí aby nezranili moje city.“

„Takže je můj syn ve zmijozelu?“ zeptal se Lucius, částečně zhrozený z odpovědi.

„Samozřejmě,“ Harry se na něj hřejivě usmál, „žádná kolej by pro něj nebyla lepší.“

„A jaká je tvoje kolej?“zeptal se Brumbál.

„Nebelvír, až do konce,“ Harry roztomile zazíval, pokládajíce hlavu na sousední stůl, takže jeho záda zůstala volně vyset ve vzduchu, „ale teď bych asi nejvíc chtěl do Zmijozelu. Válka lidi mění.“

„Pak bychom tě měli znovu zařadit,“přikývl zamyšleně Brumbál, ale Harry vůbec neodpověděl, „a myslím, že bychom všichni měli jít dolů na večeři“ usmál se na shromážděné studenty, „zatímco si soukromně promluvím s panem Potterem, dobrá, Harry?“ chlapec znovu nereagoval.

„Uhm, pane řediteli, myslím, že usnul,“ namítla jedna z Havraspárských a všichni se znovu otočili směrem k malému chlapci, který ležel stočený na stole.

Ošetřovatelka nesouhlasně mumlala zatímco kontrolovala Harryho puls, „Je v bezvědomí, řediteli, ale je stabilní, přenesu ho do nemocničního křídla.“

„Jen zkontrolujte, jestli je opravdu ten kdo tvrdí, že je,“ nařídil ředitel. Lucius fascinovaně sledoval, jak ošetřovatelka zamumlala kouzlo, jemně klepla hůlkou do chlapcovi dlaně. Zářící zlatá písmena se začala vznášet nad chlapcovou nepořádnou černovlasou hlavou: Harry James Potter.

„Zdá se, že jsi skutečně otcem tohoto mladého a velice pozoruhodného muže, Jamesi,“ Brumbál se na něj usmál, „Kontaktuji tvé rodiče, aby mohli poznat svého vnuka.“

„Proteď si myslím, že Harrymu bude nejlépe na ošetřovně,“ Madam Talda přenesla spícího chlapce na nosítka, nechajíce je vznášet se před ní, „Muselo to pro něj být docela namáhavé,“ podívala se dolů starostlivě, opět si něco mumlajíce načež opustila místnost se vznášejícími nosítkami s Harrym vedle ní. Šťastně si hvízdající Brumbál ji následoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

OMG!!!

(Azrea, 12. 8. 2012 22:40)

Potřebuji další dílek, prosím, prosím!

eclipsis-anima.blog.cz

(May Darrellová, 18. 11. 2011 18:11)

Pááni... doufám teda, že to nevzdáš a budeš překládat dál. ;) Jinak je to nápad pěkný, i když s pár chybami... =)

nádhera

(Bacil, 14. 8. 2010 21:11)

Tak tahle povídka mně uchvátila. Budeš pokračovat v překladu. Já jsem tak mizerná v angličtině, že jsem ráda za jakoukoliv přeloženou kapitolu.

Umm

(TeressV:), 17. 6. 2010 19:47)

Harry je prostě roztomilí. Nikdy jsem ho neměla nijak v lásce, ale tady je prostě rozkošný. Tahle povídka je geniální, už při prvních řádcích mě zaujala;-)

...

(enedaka, 10. 6. 2010 8:21)

Povídka začala velmi zajímavě, doufám že přibyde brzy další díl. :)

.....

(Alexia, 11. 5. 2010 19:16)

uz som tuto kapitolu citala, ale pretoze sa prekladatelka neozvala niekolko rokov, alebo kolko, som rada ze to prekladas a dufam ze druha kapitola bude coskoro :)

...

(terkic, 10. 5. 2010 10:50)

to vypadá dokonale a velice zajímavě, doufám, že s dalším dílem nebudeš váhat:)

joo

(Auša, 9. 5. 2010 14:12)

ta povídka vypadá dost dobře, doufám v brzké pokračování :)

=o)

(Wigy, 29. 4. 2010 13:09)

Wow, fakt nádherná kapitola... Jen doufá, hodláš s touhle nádhernou povídkou pokračovat, že ano? Byla by strašná škoda kdyby ne, protože ta první kapitola mě naprosto dostala... Jen doufám, že další kapitolka bude brzo=o)